Nahota na netu? Podle článku 17 pouze, pokud jste ji natočili sami.

Online sdílení obsahu

Vzpomínáte si na témata, která v roce 2019 hýbala společností? Řada jmen a událostí minulého roku Vám bez pochyby utkvěla v paměti. Každý si pamatuje na klimatickou aktivistku Gretu Thunberg, požár katedrály Notre-Dame nebo finále Hry o trůny. Pamatujete ale také na článek 13 a online sdílení obsahu?

Na jaře loňského roku vstoupila v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/790 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu. Možná jste o ní slyšeli také jako o DSM směrnici. Zabývá se modernizací pravidel na poli autorského práva, zejména online sdílením obsahu na internetu, a cílí na platformy pro poskytování digitálního obsahu. Nevyhnou se jí zejména provozovatelé sociálních sítí, veřejných úložišť, ale třeba ani weby s dospělým obsahem. DSM směrnici musí Česká republika zapracovat do svých předpisů nejpozději do 7. června 2021. Více než polovina lhůty pro transpozici tedy již uběhla a brzy tak vejde v účinnost nová právní úprava.

Tento článek se bude zabývat jedním z nejkontroverznějších článků směrnice, a to článkem 17 (původně 13). Zajímá Vás, co bude v praxi znamenat? Provozujete online platformu a nevíte, jaká pravidla budete muset nově dodržovat? A jaký vliv bude mít článek 17 na dospělý obsah na internetu?

To vše se dozvíte níže.

Odpovědnost za online sdílení obsahu

Přijetí směrnice předcházelo mnoho kontroverzí a její znění se od prvotního návrhu velmi změnilo. Nejdiskutovanější článek 13, který upravuje použití autorskoprávně chráněného obsahu poskytovateli online služeb, se dokonce přejmenoval na článek 17. Ve svém konečném znění tento článek směrnice stanovuje, že poskytovatelé online služeb, kteří sdílejí na internetu autorská díla (z těch největších například YouTube, Instagram nebo Facebook), jsou odpovědní za porušení autorských práv, které způsobí jejich uživatelé. Pokud tedy uživatel do sociální sítě nahraje například hudbu, fotografie nebo videa, k jejichž zveřejnění nemá oprávnění nositele autorských práv, může za to být postihnut i samotný provozovatel sociální sítě.

Tento stav se přirozeně žádnému poskytovateli online služeb nebude líbit. Proto budou nuceni činit opatření, které je této odpovědnosti zbaví. V tomto se jim nabízejí dvě možnosti. Buď mohou:

  1. získat svolení k šíření autorských děl od všech možných držitelů autorských práv, nebo
  2. splnit předpoklady pro uplatnění výjimky dle odst. 4 článku 17 DSM směrnice.

Abychom se ale vrátili zpět k lechtivému obsahu, jaký vliv bude mít tato povinnost v praxi na provozovatele webů s obsahem pro dospělé? To zatím není zcela jasné. Nejsou totiž známé možnosti získání výše uvedeného svolení (například jestli jej bude možné získat prostřednictvím kolektivní správy – OSA, DILIA, atd.). Jelikož je ale prakticky nemožné získat oprávnění od všech nositelů práv (například nahrávacích studií, hudebních umělců apod.), tak se pravděpodobně velká část provozovatelů uchýlí k druhé možnosti, tedy k dosažení výjimky.

Filtrování online sdíleného obsahu

Jaké jsou podmínky pro dosažení výjimky? Provozovatelé za porušení autorských práv uživateli jejich služby neodpovídají, pokud:

  1. vynaloží veškeré úsilí k získání svolení k šíření autorských děl a
  2. v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaloží veškeré úsilí k zajištění nedostupnosti konkrétních děl a jiných předmětů ochrany, o nichž jim nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace a
  3. ihned poté, co od nositelů práv obdrží dostatečně odůvodněné oznámení o porušení autorských práv, znemožní přístup k dotčeným dílům a vynaloží veškeré úsilí k zamezení jejich budoucímu nahrání.

Právě 2. bod této výjimky vyvolává značné kontroverze. Vyplývá z něj totiž povinnost využívat službu typu Content ID pro filtrování a blokování autorskoprávně chráněného obsahu. Taková povinnost je přitom v rozporu s ostatními předpisy EU, jako je například směrnice o elektronickém obchodu. I náš český zákon o některých službách informační společnosti říká, že provozovatelé online služeb nejsou povinni dohlížet na obsah ukládaných informací. Stejně tak nemusí (/nesmí) aktivně vyhledávat okolnosti poukazující na protiprávní obsah uživatelských příspěvků.

Výjimka pro menší poskytovatele

Menší poskytovatelé online služeb,

  • jejichž služby dosud byly k dispozici veřejnosti v Evropské unii po dobu kratší tří let a
  • kteří mají roční obrat nižší než 10 milionů EUR,

však budou moci využít ještě mírnější výjimky. Pro tyto poskytovatele bude pro omezení odpovědnosti postačovat dodržení povinnosti uvedené v bodu. 1. výjimky. Zároveň ale musí k dotčenému obsahu znemožnit přístup nebo jej odstranit ze svých stránek ihned poté, co obdrží oznámení o jeho protiprávnosti.

Omezení projevů na internetu

Na základě výše uvedené povinnosti filtrovat protiprávní obsah se někteří bojí o jeden ze stavebních kamenů internetu – svobodu projevu. A to i přesto, že se směrnice snaží některé své negativní dopady omezit. Například uvádí, že by žádným způsobem nemělo docházet k omezení parodie, kritiky nebo recenzí. Nebo že nesmí docházet k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorské právo. Tato ustanovení však žádným nemírní obavy z toho, že směrnice odstartuje nadměrnou blokaci uživatelského obsahu. Jedinými plošnými výjimkami z působnosti směrnice jsou totiž online encyklopedie, vzdělávací a vědecká úložiště, platformy pro vývoj a sdílení softwaru s otevřeným zdrojovým kódem (GitHub), online tržiště a cloudové služby.

Ostatní, na které se žádná z výjimek nebude vztahovat, budou muset zavést systém na filtrování obsahu. Příkladem je služba ContentID provozovaná YouTube. Ze zkušeností je však zřejmé, že ani tento systém nefunguje bezchybně. Nedokáže totiž rozlišit mezi neoprávněným užitím autorského díla a užitím v rámci výjimek a omezení autorského práva (například parodie, citace nebo zpravodajská licence).

Jaký tedy bude mít článek 17 vliv na weby s obsahem pro dospělé? Pravděpodobně dojde k zúžení jejich obsahu. Provozovatelé webu budou muset každý nový obsah před zveřejněním pořádně zkontrolovat, aby se ujistili, že neporušuje autorská práva. A pokud náhodou zjistí, že pro zveřejnění konkrétního videa nemají oprávnění, budou si ho muset nechat jen pro sebe. Výjimku bude tvořit pouze jejich vlastní a originální obsah. U toho je totiž pravděpodobnost zásahu do cizích autorských práv snáze kontrolovatelná.

Ani streamování se směrnici nevyhne

Kromě nesporného rizika omezení obecné svobody na internetu je nejasná také budoucnost online přenosů. Ohrožen je totiž i populární streaming, jelikož i poskytovatelé streamovacích služeb (Twitch, Mixer, DLive) si budou muset opatřit práva k vysílanému obsahu. Případně budou obsah předem limitovat.

Povinnost zajistit alternativní řešení sporů

Zajímavostí článku 17 je navrhovaný způsob řešení stížností podávaných uživateli proti odstranění jejich obsahu. Směrnice totiž stanovuje, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online musí zavést účinné a rychlé mechanismy pro stížnosti a nápravu neoprávněného znepřístupnění obsahu. Ty by přitom měly být vyřizovány bez zbytečného odkladu a podléhat lidskému přezkumu. Zároveň by měl být pro řešení sporů k dispozici účinný mimosoudní nápravný mechanismus.

Úprava obchodních podmínek

Jednou z dalších povinností dle článku je 17 je povinnost informovat v obchodních podmínkách uživatele o tom, že mohou užívat díla a jiné předměty ochrany na základě výjimek z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo omezení těchto práv stanovených v právu Unie.

Rozsah informační povinnosti směrnice nestanovuje. V tomto ohledu tak může přinést upřesnění až vnitrostátní právní úprava, která povinnosti dle směrnice zapracuje. Můžeme se však domnívat, že aby tento zásah do obchodních podmínek měl smysl, měly by obchodní podmínky obsahovat alespoň výčet jednotlivých omezení a výjimek a jejich uživatelsky srozumitelné vysvětlení.

Shrnutí a praktické dopady

Směrnice bude znamenat problém zejména pro malé poskytovatele online služeb, kteří nedosáhnou na některou z vyjmenovaných výjimek. Pouze samotný článek 17 totiž pro ně stanovuje následující povinnosti:

  • vyjednat si výhodné podmínky pro sdílení autorskoprávního obsahu
  • popřípadě opatřit si licenci k filtračnímu software (nepředpokládáme, že by si každý mohl vyvinout svůj vlastní)
  • zajistit účinné a rychlé mechanismy pro stížnosti a nápravu
  • umožnit lidský přezkum uživatelských stížností
  • doplnit do svých obchodních podmínek informační povinnost vůči uživatelům

O dalším vývoji právní úpravy v oblasti online sdílení obsahu Vás budeme informovat.

Potřebujete poradit s provozováním online služby na internetu? Sdílíte na svém webu autorská díla a nejste si jistí, jak se připravit na nadcházející právní úpravu? Napište nám a něco vymyslíme.

Začněme spolupracovat ještě dnes

Kontaktujte nás