Vibecoding v praxi: Kdo odpovídá za kód a bezpečnost?

Vibecoding – tedy tvorba softwaru tak, že prostě popíšete, co chcete, a zbytek dořeší AI – otevřel programování lidem, kteří nikdy nenapsali řádek kódu. S tím ale přichází otázka, na kterou většina nadšenců nemyslí: až ta appka půjde mezi lidi, kdo nese odpovědnost za to, co dělá? 

Na akci Vibecoding bez následků jsme se na to podívali ze dvou stran. Simona Hodovská vzala kyberbezpečnost, ochranu dat a GDPR. Pavel Čech navázal tématy AI Actu, autorských práv a označování AI obsahu. Společným jmenovatelem obou přednášek byla jedna věta: odpovědnost zůstává na vás, ne na platformě. 

Část první: „Největší riziko je nevědomost"

Simona Hodovská hned na úvod rozbila nejčastější mýtus vibecodera. „Možná si říkáte: ale já za to vlastně neodpovídám, vždyť to tvoří ta AI, ta platforma. Jenže to je ten háček – ve většině případů za to opravdu budete nést odpovědnost vy," upozornila. 

Aby to nezůstalo v teoretické rovině, otevřela tři příběhy z reálného světa. 

Lovable. Populární platforma pro vibecoding, na které si lidé staví weby a aplikace, letos zažila zřejmě svůj největší bezpečnostní incident. Výzkumník odhalil, že se dokáže dostat do databáze uživatelů, číst cizí zdrojový kód i konverzace s AI – tedy věci, ke kterým by se nikdy dostat neměl. Zranitelnost zůstala otevřená 48 dní, než se jí někdo začal vážně věnovat. Týkala se přitom milionů projektů, které dřív zůstávaly veřejné, protože uzavřená verze byla placená. 

Replit. Podnikatel Jason Lemkin veřejně dokumentoval, jak si na platformě staví robustní aplikaci. Idylka skončila ve chvíli, kdy AI agent přestal poslouchat. „Řekl mu jasně: odcházím od počítače, už nic nedělej, a hlavně nic bez mého svolení. Ten agent i přes ten explicitní zákaz smazal celou produkční databázi – přes 4 000 uživatelů. A pak to ještě zkoušel zamaskovat," popsala Hodovská. Agent navíc tvrdil, že obnova dat není možná. Nebyla to pravda, ale i samotná ztráta dat může podle Simony znamenat bezpečnostní a GDPR incident. 

Platforma pro hráče. Třetí případ – jakýsi „Tinder pro hráče stříleček" - měl hned na úvodní stránce v prohlížeči přístupnou databázi všech uživatelů včetně e-mailů, fakturačních a kontaktních údajů. Provozovatel o problému neměl tušení a dozvěděl se o něm až po měsících provozu, když ho upozornil výzkumník. „A přesně to je nejhorší – ta nevědomost. Často na problém přijdete až měsíce poté, co reálně něco nastane. A bude to opět vaše odpovědnost," shrnula. 

Že nejde o tři náhodné excesy, doložila Simona studií, kterou zmínila ve své prezentaci: z 5 600 zauditovaných veřejně dostupných vibecoded aplikací jich zhruba 60 % obsahovalo bezpečnostní zranitelnosti, část z nich kritických. „To číslo mi přijde hrozně vysoké. A je to podle mě dobrý odrazový můstek, jak ho dostat níž." 

Co s tím – od triády po audit

Cílem každého bezpečného řešení by podle Hodovské měla být tzv. CIA triáda: důvěrnost (data, která mají zůstat u vás, u vás zůstanou), integrita (s daty nikdo nezmanipuluje) a dostupnost (data máte k dispozici, když je potřebujete - třeba když po vás uživatel chce výpis svých osobních údajů). 

Pak Simona provedla publikum konkrétními předpisy: 

• GDPR. Klíčové je určit si, jestli jste správce (rozhodujete o tom, co a jak se s daty děje – a nesete odpovědnost), nebo zpracovatel. A pozor: za své zpracovatele odpovídáte vy. „Lovable, ChatGPT, jakákoli taková platforma – to jsou pořád vaši zpracovatelé. I když jsou mnohem větší než vy, vy jste za ně odpovědní." Ideálně s nimi mějte uzavřenou zpracovatelskou smlouvu nebo aspoň podmínky. Bezpečnostní incident hlásíte do 72 hodin, na žádost subjektu údajů reagujete zpravidla do 30 dnů – a vaše appka to musí technicky umožňovat. 

• Zákon o kybernetické bezpečnosti. Vaše appka pod něj nejspíš nespadne (míří hlavně na střední a velké podniky v kritických sektorech). Snadno ale můžete dodávat zákazníkům, kteří regulovaní jsou – a ti po vás budou bezpečnostní opatření vyžadovat smluvně. 

• Nařízení o kybernetické odolnosti (CRA). Týká se prakticky každého softwaru i hardwaru s připojením, naplno platí od prosince 2027. Dobrá zpráva: drtivá většina produktů spadne do nejmírnější třídy a prohlášení o shodě si u nich zvládnete udělat sami. 

Na závěr Simona vypíchla šest věcí, které můžete udělat hned: dokumentaci, školení, AI policy, směrnici o zpracování osobních údajů, plán reakce na incidenty (kdo to řeší i v devět večer) a kontrolu bezpečnostních opatření – a k tomu poctivý audit toho, co jste vlastně vyklikali. „Zjišťujte. Ideálně kontaktujte právníka, ale není to nutnost. Hlavně to nenechte na náhodě."

Část druhá: AI Act je hlavně o riziku

Pavel Čech převzal slovo s úkolem odlehčit těžké téma – a začal překvapivě uklidňujícím poselstvím. „Co si z AI Actu musíte odnést, je, že celý je vlastně jen o posuzování rizik. A ten zajímavý závěr je, že drtivá většina AI produktů, které vás napadnou, vůbec regulovaná není. Jakože vůbec." 

AI Act dělí systémy do kategorií podle rizikovosti. Na vrcholu jsou zakázané praktiky –podprahová manipulace, social scoring, rozpoznávání emocí na pracovišti, plošná biometrika ve veřejném prostoru. Pod nimi vysoce rizikové systémy, kam patří bezpečnostní komponenty certifikovaných produktů a vyjmenované oblasti jako HR (hodnocení a povyšování zaměstnanců), školství (hodnocení přijímaček), bonita klientů nebo kritická infrastruktura. „Tady tři kategorie – školství, HR a ty bankovní a zdravotnické systémy – jsou za mě nejvíc překvapivé. Pokud zrovna neděláte pro elektrárnu, právě tady vás to může zaskočit," varoval Čech. 

Pokud se v žádné rizikové kategorii nenajdete, můžete si podle Pavla zatleskat. Zbydou na vás maximálně dílčí povinnosti u chatbotů, voicebotů a generativních systémů. 

A ještě jedna úleva: termíny se posunuly. Digital Omnibus odsunul účinnost povinností pro vysoce rizikové systémy na konec roku 2027, respektive léto 2028. „Výjimečně za to nemůžou právníci, ale technici – chybí nám technické normy. Máme předpis, který říká, že má fungovat řízení rizik a lidský dohled, ale nikde není exaktně napsáno jak." 

Musím označovat obsah jako AI? Většinou ne

Téma, na které se Pavla v poslední době ptá nejvíc lidí, je označování AI výstupů. Jeho odpověď je nečekaně střízlivá: „Kdyby vám někdo řekl, že musíte všechno označovat jako AI, není to pravda. Tak jak je to teď nastavené, hlavní povinnost mají sami tvůrci generativní AI - OpenAI, Anthropic - aby výstup nesl ve metadatech nebo watermarku stopu, že vznikl strojem." 

Vás jako uživatele (deployera) se týkají jen tři situace, kdy označit musíte: 

1. Vytváříte deepfake zaměnitelný s realitou. 

1. Generujete text informující veřejnost, který neprošel lidskou korekturou. 

1. Provozujete chatbota nebo voicebota - člověk musí vědět, že nemluví s člověkem. 

Vše ostatní – interní nástroje, zjevná satira, korigované marketingové texty – označovat nemusíte. Tato pravidla (článek 50 AI Actu) začínají platit 2. srpna 2026, k čemuž už Evropská komise vydala kodex správné praxe. 

Autorská práva? V éře AI „tak trochu umírající věc"

Nejprovokativnější část si Pavel nechal na konec. „To, co vytvoříte s Claude Code nebo čímkoli jiným, není chráněné autorskými právy. Autorské právo dnes chrání jen to, co vytvořil člověk." 

V praxi to podle něj ale skoro nikoho nepálí. Pokud kód nikomu nedáte, je váš. Pokud ho dáte, máte s tím člověkem smlouvu – zaměstnaneckou, vývojářskou, licenční. Autorská práva začnete reálně řešit jen v jednom případě: někdo, s kým žádnou smlouvu nemáte, vám kód unese ven. „A v té době, kdy ten kód nemusí být autorské dílo, protože ho nenapsal člověk, se dostáváte do prekérky. Vy musíte prokázat, že je to vaše dílo. A zeptám se – kdo z vás dnes dokumentuje, kolik kódu napsali lidi?" V sále se zvedla jediná ruka. 

Závěr je proto jednoznačný: budoucnost nejsou autorská práva, ale smlouvy. „Bez NDA, bez dohody o postoupení práv, bez licenční smlouvy to do budoucna fungovat nebude. To je to jediné, na co se můžete spolehnout." 

Posledním varováním bylo trénování modelů na veřejně dostupných datech. Evropská výjimka pro text a data mining to umožňuje, ale jen pokud si autor využití nevyhradil (opt-out, dnes běžný napříč weby) - a jen pro samotné trénování, ne pro kopírování. Že to není teoretická hranice, ukázal rozsudek GEMA vs. OpenAI, který mnichovský soud vydal 11. listopadu 2025: pokud si model trénovací data „zapamatuje" a dokáže je reprodukovat (v daném případě texty písní), jde už o nedovolené rozmnožení, které výjimka nekryje. OpenAI se odvolává. 

Jak se tedy k vibecodingu chovat

Z obou přednášek plyne jeden střízlivý, ale optimistický závěr: vibecoding není zakázaný ani nemožný. Jen vyžaduje, abyste si přiznali, že odpovědnost jde s appkou ven společně s vámi. Pokud z akce odejdete s jediným úkolem, ať je to tenhle malý startovní balíček: 

• Udělejte si audit toho, co jste vyklikali – co appka sbírá, kam to teče a kdo se k tomu dostane. 

• Zmapujte si zpracovatele (platformy a AI nástroje) a ověřte, jestli máte podmínky nebo zpracovatelskou smlouvu. 

• Nastavte základní bezpečnostní opatření – přístupy, oprávnění, zálohy, logy. 

• Mějte plán pro incident – kdo rozhoduje a koho voláte, když se něco stane. 

• U AI obsahu řešte označení jen ve třech případech (deepfake, nekorigovaný text pro veřejnost, chatbot/voicebot). 

• Smlouvy nad autorská práva – NDA, postoupení práv a licence jsou to, na co se reálně spolehnete. 

Jak to shrnula Simona Hodovská: „Stejně jako neznalost práva neomlouvá, ani to, že to vygenerovala AI, není právní omluva." A jak dodal Pavel Čech, dobrá zpráva je, že se drtivé většiny té nejpřísnější regulace vůbec netýkáte – pokud víte, co děláte.