Právo nezbytné cesty upraveno v § 1029 a násl. občanského zákoníku je zažitým institutem, který se v české právní praxi používá již léta. I přesto se střetáváme s nevyřešenými otázkami, které doprovázejí využívání tohoto institutu. Každý případ je specifický, založený na jedinečných okolnostech, které mohou v konečném důsledku vyvolat řadu otázek. Jednou z nich je i vymezení aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení o povolení nezbytné cesty na návrh jednoho ze spoluvlastníků panující nemovité věci.
Nezbytnou cestu přes přilehlý pozemek je možné zřídit dohodou vlastníků dotčených nemovitostí, nebo rozhodnutím soudu. I přesto, že zákonná úprava preferuje dohodu před soudním řízením, v mnohých situacích není možnost dohody mezi vlastníky sousedících nemovitostí reálná. Následně vzniklý spor je pak možné vyřešit pouze soudním zřízením nezbytné cesty.
Obecně platí, že nezbytnou cestu je možné soudně zřídit jako věcné břemeno, ale i jako relativní závazek účinný výlučně mezi žalobcem a žalovaným. Zřízení nezbytné cesty jako obligace mezi dvěma osobami je spíše výjimečné, jelikož zavazuje pouze smluvní strany, a nikoliv další potencionální budoucí vlastníky dotčených nemovitostí. Věcné břemeno tak na jedné straně dává větší právní jistotu žalobci, na straně druhé však více zasahuje do vlastnického práva žalovaného.
Nezbytná cesta jako věcné břemeno může mít formu jak osobní služebnosti, tak pozemkové. Opět lze říct, že když soud rozhoduje o povolení nezbytné cesty, tak bere v úvahu i budoucí vývoj situace, a proto bude rozhodovat spíše v prospěch pozemkové služebnosti. U osobní služebnosti totiž soud zřídí věcné břemeno, které působí vůči každému vlastníkovi zatížené nemovitosti, ale je z něho oprávněn jen žalobce. Zřízením věcného břemena ve formě pozemkové služebnosti vzniká oprávnění užívat nezbytnou cestu kterémukoli vlastníkovi panující nemovitosti, tedy i příštímu.
Zřízení práva nezbytné cesty soudem se váže na řadu předpokladů, mezi které, mimo jiné, náleží splnění podmínek, které jsou předpokladem důvodnosti neboli úspěšnosti žaloby, tedy věcná legitimace účastníků řízení. Aktivní věcná legitimace reflektuje subjektivní hmotné právo uplatněné žalobcem u soudu. Naproti tomu pasivní věcná legitimace musí být splněna na straně žalovaného, který musí být nositelem subjektivní hmotné povinnosti, které se žalobce u soudu domáhá. Věcná legitimace účastníků řízení je tedy otázkou hmotněprávní a nenaplnění této podmínky není důvodem pro procesní rozhodnutí jako je zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, nýbrž důvodem pro zamítnutí žaloby meritorním rozhodnutím, tedy rozhodnutím ve věci samé.
Následkem zamítnutí žaloby a vydání rozhodnutí ve věci samé je vznik překážky věci pravomocně rozhodnuté, tedy překážky, která brání žalobci opětovně podat žalobu pro stejný nárok. Takové rozhodnutí tedy může mít dalekosáhlé právní důsledky. Nesplnění věcné legitimace u vztahů mezi dvěma osobami, účastníky řízení – jednoho na straně žalobce a druhého na straně žalovaného, může přirozeně nastat také, situace se ovšem komplikuje, jestliže se jedná o vícestranný právní vztah, typicky o spoluvlastnictví.
V případě, že se jedná o civilní řízení na povolení nezbytné cesty ve prospěch jednoho ze spoluvlastníků panující nemovité věci, se naplnění této podmínky může stát problematickým. Spoluvlastníci nemovité věci vystupují v sporném řízení na povolení nezbytné cesty jako procesní společníci, u nichž je zřejmé, že ve většině případů budou jejich zájmy v řízení v podstatě totožné. V takovém případě se spoluvlastníci nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojená s veřejnou cestou, budou společně domáhat zřízení práva cesty přes nemovitost souseda.
Na straně žalobce tak stojí všichni spoluvlastníci nemovité věci a na straně druhé vlastník přilehlého pozemku, přes který má vést nezbytná cesta. Podmínky aktivní a pasivní legitimace by tudíž v takovém případě byly splněny. Tato situace ovšem není tak jednoduchá v případě, že do hry vstoupí následující okolnosti: nemovitá věc, v jejíž prospěch má být zřízena cesta, je ve spoluvlastnictví tří osob, mezi kterými panují neshody. Jeden ze spoluvlastníků nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, je zároveň výlučným vlastníkem přilehlé nemovitosti, přes kterou má nezbytná cesta vést. Žalovaným tak bude tento spoluvlastník. Na straně žalobce by pak měli stát zbylí dva spoluvlastníci nemovité věci, v jejíž prospěch má být cesta zřízená.
Co ovšem v případě, kdy pouze jeden ze spoluvlastníků požaduje zřízení nezbytné cesty a druhý tudíž účastnictví v řízení na straně žalobce odmítá? Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že řízení o určení věcného břemene, tedy i nezbytné cesty, ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci. Důvodem je i to, že tomu spoluvlastníkovi, který nechce být na straně žalobce, by na základě rozhodnutí soudu mohla vzniknout nová povinnost, např. přispívat k údržbě nezbytné cesty. Aktivně věcně legitimováni ve výše nastíněném případě tedy musí být oba zbylí spoluvlastníci. Jak dosáhnout toho, aby byla splněna podmínka věcné legitimace účastníků řízení a předešlo se zamítnutí žaloby?
V případě, že žalobu podá jeden z tří spoluvlastníků nemovitosti, v jejíž prospěch má být nezbytná cesta zřízena, proti druhému spoluvlastníkovi, který je zároveň výlučným vlastníkem dotčené nemovitosti, přes kterou má cesta vést, musí žaloba směrovat také proti třetímu spoluvlastníkovi, který odmítá být na straně žalobce, a to i přesto, že tento není povinnou osobou. Na straně žalovaných tak bude stát jako osoba povinná, tak i jako osoba oprávněná z práva nezbytné cesty.
Využití institutu připuštění dalšího účastníka řízení dle § 92 občanského soudní řádu na stranu žalovaného, se jeví jako jediné řešení, neboť tento účastník neudělil souhlas s přistoupením na stranu žalobce. Přibrání nového účastníka řízení je nezbytným úkonem, který musí učinit žalobce v souladu s dispoziční zásadou sporného civilního řízení. I když se může toto řešení jevit jako protichůdné, neboť je žalována osoba, která nebude povinností zřízení nezbytné cesty vázaná, tak přeci jen odráží dikci zákona, a sice, že právo nezbytné cesty se zřizuje ve prospěch každého vlastníka panující nemovité věci.
Mgr. Michaela Garajová advokátní kancelář SEDLAKOVA LEGAL s.r.o.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010.